Katolický týdeník / 06-09. – 15. června 2020
P. HANS ZOLLNER SJ vede Centrum na ochranu dětí na Papežské gregoriánské univerzitě. V rozhovoru po Skypu jsme hovořili o nárůstu domácího násilí na dětech
v době karantény nebo o tom, jak zneužívání předcházet, a to i v církvi. V březnu mělo toto centrum pořádat konferenci o tomto tématu a jeho teologických souvislostech.
Jste jedním z předních odborníků na prevenci zneužívání v církvi. Co vás k této službě přivedlo?
Ve své pastorační a psychoterapeutické praxi jsem se setkával s řadou lidí, kteří byli sexuálně zneužiti, převážně s mladými ženami z mimo- církevního prostředí. Kolem roku 2010, kdy se skandály rozhořely v bývalém Východním Německu a střední Evropě, jsem si uvědomil, jak málo bylo dosud učiněno, aby lidé správně rozuměli, co to vůbec sexuální zneužívání je. Uvažoval jsem, co můžeme udělat pro oběti, a zjistil, že je nezbytné vzdělávat lidi nejen pro řešení případů, ale i k jejich prevenci.
Roku 2012 se z iniciativy Papežské gre- goriánské univerzity konala historicky první mezinárodní konference na toto téma v rámci církve. Byl jsem tehdy v rámci vědecké rady při německé vládě také pověřen výzkumem tohoto problému a dva roky byl členem ku- latého stolu. Seznámil jsem se s profesorem, který vymyslel e-learningový program kpre- vencizneužívánívezdravotnictví.Zeptaljsem se,zdabychomjejmohlipoužítinaGregori- aně. A krátce nato při ní vzniklo Centrum na ochranudětí.
Zdůrazňujete, že je třeba zkoumat systematicko-teologické souvislosti zneužívání v církvi. Vaši plánovanou březnovou konferenci zrušila pandemie koronaviru. Jak sevěciposunulyodloňskéhosummitubiskupů apředstavenýchzceléhosvěta?
Pozor, to jsou vlastně dvě různé věci. Summit„Na ochranu nezletilých“, který loni v únoru svolal papež František, měl téma „Transpa- rentnost, důvěryhodnost a odpovědnost“ a ře- šil spíše systémové otázky – tedy týkající se struktury a systému fungování církve, a jak by se měla změnit, aby se nekryly zneužívání a ne- dbalosti ze strany autorit.
Oproti tomu setkání, které jsme chystali na březen – a doufám, že se uskuteční začátkem roku 2021 – mělo pomoci systematickým teo- logům (dogmatikům, fundamentálním a mo- rálním teologům) začít mluvit o tématu na světové úrovni. To znamená zvláště debatovat o tom, jak čelit realitě zneužívání, a zároveň mluvit o Bohu, církvi a kněžství solidním teo- logickým způsobem.
Co konkrétně by bylo v teologii třeba lépe promyslet?
Například jak chápeme a praktikujeme svě- cení – jáhenské, kněžské a biskupské. Co je jeho jádrem? Šetření případů zneužívání totiž ukázala, že kněží a biskupové se často chovali právě opačně, než by měli – tedy být s těmi nej- slabšími a chránit je! Takže je třeba se ptát: Co se v teologii kněžství nepřelilo v chování nebo se projevilo v obranném postoji – vůči obětem, bratřím kněžím nebo biskupům? Jak se insti- tuce církve stala důležitější než lidské bytosti? Jaká teologie za takovými postoji stojí?
A přímo k jádru víry pak jdou otázky jako: Co je to vůbec vykoupení či usmíření a odpuš- tění? Jak o tom můžeme kázat lidem, kteří tr- pěli rukou kněze – zástupce Kristova, který má hlásat evangelium? A potažmo – jaký je vlastně náš obraz Boha? Postoj církve ke zneužívání dosud není jednotný, někteří se k němu staví jako
k problému přicházejícímu do církve „zvenčí“ (ze Západu, z dění v minulostí apod.) namísto z jejího nitra. Je pro vás těžké přesvědčovat tyto lidi o opaku – že se to týká nás všech, katolíků po celém světě?
Vždy se nezávisle na konkrétní zemi a kultu- ře najdou lidé, kteří jsou velmi citliví a uvědomělí. Rychle pochopí, že se to děje všude, a chtějí s tím něco dělat. A jejich počet roste také proto, že v čím dál více zemích se o tom otevřeně mluví. Je to nepochybně těžké téma, nic pro tlachání o sobotních nocích. A z nábo- ženských a kulturních důvodů je pro mnoho míst světa stále těžké je otevřít. Pro všechny je to hanba, především však pro oběti – nechtějí se tomu vystavovat podruhé (tzv. sekundární viktimizace).
Těm, kdo tvrdí, že se to přehání nebo že jde o „problém Západu“, bych doporučil vy- slechnout svědectví obětí. Lidé, kteří obětem naslouchají – a to se s nimi ani nemusejí se- jít, stačí, aby skutečně vnímali, co veřejně ří- kají – postupně pochopí, jak hluboké je je- jich zranění. Právě toto naslouchání nyní na všech stupních církevní hierarchie mění po- stoje k obětem – že o tom nemluví kvůli peně- zům, aby uškodily církvi, aby vyvolaly skandál (i když i takové případy se najdou). Ten, kdo jim bude takto naslouchat, dojde k tomu, že je na místě empatie a skutečné pochopení, co se jim stalo.
Místní církve jste o těchto postupech školil zhruba v sedmdesáti zemí. Jak se lišily reakce tamních autorit?
Právě letos na jaře jsem měl jet, nebýt ko- ronaviru, do Vietnamu. Myslím, že po loň- ských událostech neexistuje země, kde by se tomu církev mohla úplně vyhnout. Medi- ální pozornost byla obrovská a lidé se o ten- to fenomén začali více zajímat. Příkladem je Afrika, kde se o zneužívání ve společnosti nemluvilo a církev tam toto téma vlastně při- nesla.
Navícvtomtokrizovémobdobí,běhemka- rantény, najednou vidíme, jak obrovsky na- rostlo zneužívání dětí – sexuální, psychické i online, včetně dětské pornografie. Děti jsou vystavené nebezpečí mnohem intenzivně- ji,kdyžjsousamysrodičianemajíkamjít.
I přestože existují linky pomoci, to v této situa- ci moc nepomůže, neboť takové děti jsou stále pod kontrolou.
Jak těmto obětem pomoci?
Vlády musí nabídnout v oblasti služby dětem vše, co je možné. Celý svět se dnes soustředí na virus, ale lidé by měli být citlivější i k tomuto nebezpečí. My Zápaďané si třeba říkáme, proč s tím Asiaté nebo Afričané něco nedělají, ale oni mají zkrátka – i bez viru – spoustu jiných problémů: války, sucho, hlad, špatné zdravot- nictví. Cokoli mimo virus je však pro nás dnes na okraji zájmu.
Je třeba, aby tohle měli na srdci i sousedé, všímali si divných zvuků, pláče apod. Napří- kladlondýnskácharitativníorganizaceRefuge against domestic violence (v překladu Útoči- ště před domácím násilím) v těchto týdnech obdržela několikanásobně (až sedmkrát)více telefonátůnežpředkoronavirovoukrizí!Zne- užívání se nyní děje mnohem častěji. Alebo- huželsekobětemčastoneníjakdostat.
Často se mluví o kontinuitě postojů posledních dvou papežů ke zneužívání v církvi. Vy emeritního papeže Benedikta XVI. velmi dobře znáte. Jak k tomu přistupoval?
Papež Benedikt XVI. se s oběťmi několikrát osobně sešel a pravidelně je pak vídal. Roku 2014 jsem pomáhal při jeho setkání se dvě- ma německými oběťmi a tehdy jsem poznal, jak dobře umí naslouchat a jak má otevřené srdce. Od té doby se odehrála spousta práv- ních změn. Například v prosinci, kdy Franti- šek zrušil papežské tajemství v případech zne- užití. Při loňském summitu se projevilo, že je to skutečně jedno z nejdůležitějších témat jeho papežství.
Mluvili jsme o obětech, ale co služba pachatelům? Trestněprávní procesy se ne vždy ukazují jako efektivní.
Terapeutické metody restorativního práva (ve- doucí i k usmíření, ne pouze k trestu – pozn. red.) mohou pomoci na cestě k vnitřnímu uzdravení a odpuštění, je-li to možné. Usmí- ření a odpuštění ovšem musí nabídnout oběť, to nelze nikomu nutit.
Pachatelům bohužel jako církev i jako spo- lečnost zatím nemáme moc co nabídnout. Jdou do vězení a tím to většinou končí. Vyjdou pak ven s tím, že to snad neudělají znova.
Australského kardinála George Pella, tehdy vysoce postaveného ve vatikánské hierarchii, po roce nyní propustili z vězení. Jsou tu tedy i oběti nespravedlivého nařčení.
Tento případ může ty kněze, kteří čelí faleš- ným nařčením, povzbudit, že je možné dočkat se spravedlnosti. Právě na příkladu kardinála Pella jsme totiž viděli, že byl uznán nevinným. Byl tedy nespravedlivě zavřený.
Oběti zneužívání to měly vždycky těžké, zvláště s dokazováním, že se to skutečně sta- lo. Na druhé straně je i takovýto spravedlivý průběh některých procesů může povzbudit.
Vaše služba není lehká. Jak ji psychicky a duchovně zvládáte? Zažil jste osobní krizi? A co vám pomohlo ji překonat?
Setkal jsem se s tolika ochotnými lidmi, kte- ří nám pomáhají, že spíše cítím povzbuzení. Hodně jsem se toho naučil a snad i duchovně vyspěl tím, že jsem díky obětem a jejich svě- dectvím lépe pochopil, co je to spása, proč nás Ježíš zachránil.
Výzvou jsou pro mě naopak setkání s lidmi, kteří jsou vůči pochopení této věci rezistentní. A také nekompetence některých osob.
Samozřejmě si uvědomuji, že církev zahr- nuje světce, hříšníky i zločince. To je realita, která byla v církvi přítomna od počátku – vždyť i Ježíš měl zrádce, který jej vydal smrti, mezi svými učedníky.
Možnosti studia prevence zneužívání v Římě (i online)
Centrum na ochranu dětí při Papežské gregoriánské univerzitě (Centre for Child Protection, CCP) nabízí tři typy vzdělávacích kurzů lidem, kteří se profesionálně věnují ochraně dětí a mladistvých. Jedním z nich je semestrální kurz v angličtině (od následujícího roku též ve španělštině), který propojuje různé obory (teologii, sociologii, právo, pedagogiku a psychologii či psychoterapii) a kterým prošli např. P. Marek Drábek OPraem., soudkyně církevního soudu Martina Vintrová nebo sestra Theresien Bartoňová SCB. Při studiu se uchazeči věnují prohlubování znalostí o dětství a jeho historických a kulturních souvislostech, sexualitě a jejích nezdravých projevech ve vztazích, dále komunikaci mezi oběťmi a pachateli či
institucionálním procesům, které vedly v minulosti ke krytí zneužívání. Absolventi jsou schopni rozpoznat riziko zneužívání a dbát na jeho prevenci, ale také pomáhat řešit případy, které se staly v místních církvích, a kvalifi kovaně doprovázet oběti. Dále je možné při centru studovat dvouletý magisterský obor (neboli licenciát), který je zaměřen podle výběru uchazeče na prevenci či následnou intervenci. A do třetice poskytuje centrum dálkový e-learning online (tzv. blended learning) v pěti jazycích, který je kombinovaný s konzultacemi přímo ve studentově domovské zemi. Více na https://childprotection.unigre.it/